I v evropském kontextu si nevedeme špatně. Už jsou zde ale viditelnější místa, kde je možné naše zdravotnictví zlepšovat. Jejich nejčastějším společným jmenovatelem jsou finance.
Bez čísel to nejde
České zdravotnictví ročně spotřebuje okolo 290 mld. Kč. Jedná se o 7,5% HDP. Průměr států OECD přitom činí 9,3% HDP. Tato čísla se často používají jako důkaz o podfinancování českého zdravotnictví. Tato úvaha je bezpochyby legitimní. Částečně ji ovšem nabourává Singapur, malý stát v Jihovýchodní Asii. Tato země se pravidelně pohybuje na předních místech v hodnocení úrovně zdravotní péče, a to jak z hlediska kvality, tak dostupnosti. Mimo jiné se jedná o stát s nejnižší novorozeneckou úmrtností na světě. Překvapivou pointou příběhu je, že tento stát vše zvládá za polovinu HDP v porovnání s Českou republikou.
Záměrem tohoto příkladu samozřejmě není znevažovat argumenty týkající se podfinancování českého zdravotnictví. Singapurský systém vznikl v naprosto odlišném prostředí a není do naší země přenosný. Cílem je ukázat, že mezi financemi vloženými do zdravotnictví a kvalitou péče není tak přímá úměra, jak by se na první pohled zdálo. Vždy záleží zejména na nastavení priorit a pravidel v daném systému. A zrovna zde naše zdravotnictví značně pokulhává. Část peněz je vynaložena neefektivně, byť třeba s dobrým záměrem. U určité části lze o pozitivním záměru naopak velmi pochybovat.
Jak se peníze do zdravotnictví dostanou?
Česká republika patří ke státům, kde je financování zdravotního systému založeno na povinném veřejném zdravotním pojištění. Každý občan musí své pojišťovně měsíčně platit určitou částku. Za děti, seniory a některé další skupiny ji platí stát. Výhodou takto nastaveného systému je vysoká úroveň péče pro celou populaci. Nevýhodou, že netvoří významnější finanční rezervy a vybrané peníze se v dané chvíli spotřebují.
V době, kdy dochází ke stárnutí populace, jinak řečeno zvyšuje se počet lidí konzumujících zdravotní péči a snižuje se počet přispívatelů, se bohužel z nevýhody stává zásadní problém. Jak ukazuje následující tabulka, státní pojištěnci, tedy nejčastější konzumenti zdravotní péče, již tvoří více jak polovinu. Ovšem ideální pro takto nastavený systém by bylo, pokud by více jak polovinu tvořili přispívatelé. Pokud budeme chtít, aby zdravotnictví hradilo péči stejným způsobem a ve stejném rozsahu, jako doposud, systém se bude potýkat s čím dál větším nedostatkem financí.
Dále směrem do pojišťoven
Vybrané peníze jsou shromažďovány na účtech zdravotních pojišťoven, kterých máme v ČR nyní sedm. Zmiňme mechanismus přerozdělení financí mezi pojiš´tovnami, jenž má zabránit, aby si nevybíraly jen zdravé, jinak řečeno výhodné, pojištěnce. Z těchto peněz je hrazeno 84% zdravotní péče. Zbylých 16% připadá na sektor soukromý, formou přímé spoluúčasti pacienta, darů, grantů apod. Změny v této oblasti jsou velmi závislé na politické scéně. Pravicové strany tíhnou ke změnám vedoucím k větší konkurenci pojišťoven, širší privatizaci zdravotnických zařízení či větší míře spoluodpovědnosti pacienta, levicové strany naopak upřednostňují výraznou roli veřejného sektoru a menší míru spoluúčasti. Obě stanoviska jsou možná. Ideální je, pokud se obě strany dokáží dohodnout na kompromisu postaveném na argumentech, nikoli na snaze býti zvolen, jak se často děje v českém prostředí.
A nakonec zdravotnická zařízení
Začněme základní orientací v systému. Zdravotní péče je obyvateli České republiky v principu poskytována buď formou ambulantní, či formou ústavní, neboli nemocniční. V rámci ústavní péče rozlišme ještě péči akutní a péči následnou či dlouhodobou. Akutní péči není těžké si představit. Seriály ze zdravotnického prostředí často ukazují ony místnosti plné přístrojů. Smyslem následné péče, jak již název napovídá, je přebírat pacienty, kteří již potřebují jen pomoc ošetřovatelskou a rehabilitační. Po úplném vyléčení se vracejí do svého běžného života. Dlouhodobá lůžková péče je naopak zaměřena na pacienty, u kterých není možné onemocnění již podstatněji zlepšit ani nejlepší terapií. Jejím cílem by mělo být poskytnout klientovi v těchto chvílích co nejdůstojnější a nejpříjemnější prostředí.
V dnešním nastavení akutní péče jasně vede nad péčí následnou či dlouhodobou. Zdůrazněme, že akutní lůžko samozřejmě stojí mnohem více peněz než lůžko následné či dlouhodobé péče.
Je jistě zájmem každého občana mít nemocnici s akutní péčí blízko svého domova. Na druhou stranu, Česká republika je malým státem a přesun netvoří zásadní problém. Ostatně o prognóze závažných stavů rozhoduje zejména rychlost příjezdu záchranné služby, nikoli blízkost nemocnice. Je jistě možné si představit i o něco menší počet nemocnic bez vlivu na kvalitu péče. Severské státy jsou toho důkazem.
Cílem této polemiky není obhajovat rušení nemocnic. V době, kdy se z této otázky stalo politické téma, je ale nutné připomenout otázku, zda je opravdu naším zájmem mít nemocnici „na dohled“ či některé z těchto prostředků přesunout jinam, třeba do péče následné a dlouhodobé.
Jak dál?
Základní hodnoty, na kterých staví jak zdravotnictví české, tak evropská, jsou vysoká kvalita péče a dostupnost pro všechny obyvatele. A nejen české zdravotnictví, ale i ta evropská, se potýká s otázkou, jak tyto ideály co nejlépe naplnit. Zvláště v době, kdy díky možnostem současné medicíny se čím dál větší část obyvatelstva ocitá na straně pacientů. V logice věci ubývá obyvatel schopných podílet se na financování zdravotní péče. A důsledkem je nutnost přemýšlet, jaké jsou naše priority v oblasti zdravotnictví a bez čeho se můžeme či nemůžeme obejít. Toto téma, ač by si zasloužilo čistě argumentační rovinu, se bohužel stává vděčným artiklem všech politických debat. Pointou je, že sami politici často nerozumí všem argumentům, které prezentují. Ke kritice si vybírají náměty, kde ani není o co se přít. A proto se tu neustále různé věci s argumentem zlepšení nově zavádějí a opět ruší. Jak dlouho může tento přístup české zdravotnictví ještě zvládat, je ovšem otázkou.