Obecně lze zdravotní pojištění rozdělit na veřejné, neboli statutární, a privátní. Liší se mírou dobrovolnosti klientů do systému vstoupit. Veřejné zdravotní pojištění je povinné pro všechny občany, případně pro určité skupiny obyvatel, a je definováno zákonem. Naopak účast na privátním zdravotním pojištění je čistě dobrovolná. Ve většině státu kryje veřejné pojištění převážnou část výdajů na zdravotnictví. Privátní pojištění funguje spíše jako doplněk. Výjimkou bývaly Spojené státy americké, kde základ tvořilo dobrovolné pojištění privátní. To se s reformami zdravotnictví prezidenta Obamy mění.
Ve veřejném zdravotním pojištění je šíře poskytované péče z principu vymezena poměrně široce. Vzhledem k rychlému vývoji možností současné medicíny a omezenému množství financí, je ve většině zemí tendence k přesnějšímu nadefinování rozsahu plně hrazené zdravotní péče. To, co se již mimo tento základní obsah, je poté možné si zaplatit jinými cestami, v zásadě buď hotově, nebo připojištěním, ať již ve veřejných pojišťovnách, či soukromých. Klienti si ostatně často i v rámci povinného veřejného zdravotního pojištění mohou vybrat z několika pojistných produktů. Ty se poté liší právě rozsahem hrazené péče, mírou přímé spoluúčasti pacienta, možností pohybu ve zdravotním systému a samozřejmě cenou.
Ještě se zmiňme o pojistném plnění, tedy o cestě, jak se finance dostanou ke konkrétnímu zdravotnickému zařízení. Jsou víceméně dvě. Varianta, kterou známe z České republiky, spočívá na úhradě péče poskytovateli přímo pojišťovnou. Druhou možností je, že finance uhradí přímo pacient, a jeho pojišťovna mu je poté zpětně v různé výši proplatí. Tento systém je méně častý a užívá se kupříkladu v Belgii pro financování ambulantní péče.
Česká republika (7,4% HDP; 83,5% z veřejných peněz)
České zdravotnictví je postaveno na systému veřejného zdravotního pojištění. Všichni občané jsou povinni se na něm podílet. Bohužel zatím nemáme možnost vybrat si z více pojistných produktů. Rozsah plně hrazené péče je velmi široký. Jsou u něj prakticky vyloučeny jen plastické operace z estetických důvodů na žádost pacienta, vybrané stomatologické výkony, akupunktura, a některé administrativní úkony. Důsledkem méně přesné definice hrazené zdravotní péče je její rozdílná úroveň v různých regionech.
Německo (11,3% HDP; 76% z veřejných peněz)
V Německu funguje kombinace statutárního a privátního zdravotního pojištění. Všichni občané musí být pojištěni. Existují zde stovky pojišťoven, mezi kterými si klient může libovolně volit. Výběr pojistného putuje do zdravotního fondu, odkud jsou finance přerozdělovány na základě struktury pojištěnců. Zdravotní pojišťovny mají povinnost nabídnout kromě základního pojištění také další pojistné produkty. Zmiňme kupříkladu možnost volby tzv. gatekeeping. Jde o přístup ke specialistům jen s doporučením od praktického lékaře za cenu nižší platby pojištění. Zajímavostí také je, že v Německu je povinné být pojištěn na dlouhodobou péči.
Velká Británie (9,4% , 83% z veřejných peněz)
Systém ve Velké Británii je založen na existenci systému Národní zdravotní služby. Ta je hrazena přímo z daní a péče je poskytována všem obyvatelům víceméně zdarma. Zdravotní pojištění slouží jen jako doplněk. Existuje zde také privátní zdravotní péče, která funguje často jako varianta k péči veřejné, jelikož nevýhodou tohoto systému jsou poměrně dlouhé čekací lhůty. Zajímavostí je, že pokud chce jít pacient ke specialistovi, musí vždy s doporučením od svého praktického lékaře. Ten samý lékař tuto specializovanou péči také hradí. Výhoda tohoto mechanismu je tlak na praktické lékaře k ušetření nákladů. Nevýhoda, že se tím snaží omezovat přístup ke specialistům, pokud to není nezbytně nutné. Tomu odpovídají i širší kompetence než v České republice. Praktičtí lékaři provádějí základní gynekologickou, prenatální a poporodní péči, drobné chirurgické zákroky a další, pro nás překvapivé, zákroky.
Rusko (6,2%HDP; 60% z veřejných peněz)
Do roku 1990 existoval v Sovětském svazu zdravotní systém obdobný tomu v socialistickém Československu. Jediným plátcem byl stát, který zajišťoval bezplatnou péče pro všechny obyvatele. Neexistovaly zde žádné soukromé zdravotnické služby.
Naopak v nynější Ruské federaci je pro privátní sektor poměrně velký prostor. Financování zdravotního systému se děje jak z peněz veřejných, tak soukromých. Přestože je povinností každého občana platit zdravotní pojištění, dostupnost a kvalita zdravotní péče se velmi liší v jednotlivých regionech.
Spojené státy (17,7%HDP; 46% z veřejných peněz)
Americké zdravotnictví je financováno jak z veřejných peněz, tak soukromých. Pojištění pro většinu obyvatel bývalo dobrovolné. To se odráželo v počtu nepojištěných obyvatel, který se blížil 50 milionům. Tento trend mění reforma zdravotnictví prezidenta Obamy, která zavádí povinné pojištění obyvatel. Právě kvůli vysokému procentu nepojištěných obyvatel byly již v šedesátých letech vytvořeny cesty pro pokrytí jejich zdravotní péče. Jedná se o programy Medicare a Medicaid. Medicare je zajištění péče pro osoby starší 65 let, chronicky nemocné, a další. Je financováno větší částí z daní, menší částkou se na pojištění podílí pacient formou pojistky. Medicaid je naopak program, jenž se stará o obyvatele, kteří nemají finance hradit si zdravotní pojištění. Zajímavostí je, že stát platí pojištění i některým dalším skupinám obyvatel, kupříkladu původním obyvatelům Spojených států či vojákům a válečným veteránům.
Singapur (4,6% HDP; 31% z veřejných peněz)
Singapurské zdravotnictví se vyznačuje vysokou mírou centralizace. Financování systému není založeno na průběžném výběru financí, jak jej známe z České republiky. Obyvatelé jsou povinni šetřit si peníze formou osobního účtu. V principu se jedná o určitou formu spoření. Z tohoto účtu je poté hrazena jak sociální a zdravotní péče, tak z něj lze hradit i náklady na vzdělání a bydlení. Pojištění je také možné využít i na péči v rámci rodiny. Pro zabezpečení všech obyvatel zde existují programy pro občany, kteří nemají dostatek financí na osobních účtech a nemohou si péči hradit. Faktem je, že singapurské zdravotnictví patří jak k nejkvalitnějším, tak nejlevnějším na světě.
Závěr
Řešením pro zlepšení českého zdravotnictví není bezpochyby jen zkopírování modelů z jiných států. Každá země vychází z odlišných historických a politických souvislostí. Švédský zdravotní systém by nefungoval ve Spojených státech, a americký systém by byl nepřijatelný pro občany České republiky. Na druhou stranu je důležité sledovat tendence vyskytující se v různých systémech a zamýšlet se nad možností využití obdobných mechanismů v naší zemi. Cílem tohoto článku bylo naznačit, jaké jsou trendy v různých zdravotních systémech. Společné pro většinu evropských zemí je směr k povinnému pojištění pro všechny obyvatele s definovanou základní hrazenou péčí a mnoha možnostmi připojištění, ať již v rámci prostředí či léčby. Je naštěstí nejspíše jen otázkou času, kdy k podobnému modelu přistoupí i Česká republika.