Zároveň ale také žijeme ve světě, který se rychle mění. Přibývá nových možností, jak nemoci lépe diagnostikovat, jak je účinněji léčit. Náš život ve zdraví, bohužel následně i v nemoci, se díky všem těmto poznatkům prodlužuje. A jeho část spojená se zdravotnictvím se zvyšuje. Adekvátně tomu se nutně zvyšují výdaje, nezbytné na pokrytí těchto potřeb.
Je za těchto okolností nadále udržitelná takto vysoká úroveň zdravotnictví pro všechny obyvatele a za stejné množství peněz? Čísla bohužel jednoznačně ukazují, že nikoli. Je nezbytné se jako společnost rozhodnout, jaké jsou naše priority. Variant dofinancování zdravotního systému je několik. Budeme se jimi podrobněji zabývat dále.
Jakým způsobem je financováno české zdravotnictví?
V České republice se na zdravotní péči vynaloží každým rokem okolo 8% HDP, neboli 290 mld. Kč. Ve státech Evropské unie jde přibližně o 9,5%. Je zřejmé, že naše zdravotnictví si od počátku musí vystačit s menším objemem financí než zdravotnictví evropská.
Výběr těchto peněz je zajištěn systémem povinného solidárního zdravotního pojištění. Finance jdou přímo zdravotním pojišťovnám. Plátci pojistného jsou zaměstnanci, resp. zaměstnavatelé, osoby samostatně výdělečně činné a osoby bez zdanitelných příjmů (děti, důchodci, osoby na rodičovské dovolené, nezaměstnaní atd.). Za poslední skupinu platí pojistné stát a její procentuální zastoupení se, z důvodu zvyšujícího se počtu obyvatel v důchodovém věku, neustále zvětšuje. Jelikož pro správné fungování systému je nezbytné dostatečné množství ekonomicky aktivních zdravých pojištěnců, stav dnešní populace, kdy oněch „státních“ pojištěnců již je více jak 50%, mu nenahrává, ba ho ohrožuje.
Jaká jsou řešení?
Možných řešení stávající situace je mnoho. Jak na straně příjmové, tak výdajové. Jak z peněz veřejných, tak soukromých. Žádné není jednoduché a žádné se nezavděčí všem. Pokusme se nastínit základní principy některých z nich.
Na straně příjmové jsou nejčastěji skloňovány dvě možnosti. První z nich je navýšení rozpočtu zdravotních pojišťoven formou zvýšení odvodů na zdravotní pojištění. Bezpochyby řešení legitimní, nicméně spojené s větší finanční náročností pro každého jednotlivého zaměstnance, resp. zaměstnavatele.
Druhým řešením je přímé spolufinancování daného úkonu konkrétním pacientem. Příkladem jsou ony medializované nadstandardy, resp. ekonomicky náročnější varianty. V principu se jedná o stanovení úrovně zdravotní péče, na kterou má každý pacient nárok zdarma z veřejného zdravotního pojištění. U nadstandardu poté doplácí rozdíl ceny oproti stanovenému standardu. Za nynějšího stavu bez nadstandardů, pokud chce pacient „lepší“ léčbu než mu zdravotnické zařízení může poskytnout, musí celkovou částku zaplatit sám. Vycházíme ovšem z předpokladu, že mu ji zařízení v podobě konkrétního lékaře vůbec nabídne či umožní. Korupční potenciál této situace je zřejmý. Naopak protiargumentem je možné zhoršení dostupnosti péče pro všechny obyvatele. Zde záleží bezpochyby na nastavení jednotlivých standardů, které musejí projít podrobnou odbornou debatou.
Ještě zdůrazněme, že obě varianty se vzájemně nevylučují a je možné použít obě dvě společně.
Změny na straně výdajové vzhledem k jejich počtu a složitosti přesahují rámec tohoto textu. Realitou však je, že se jedná o široký prostor, kde lze ušetřit velké množství financí. Je třeba vést debaty o rozumném počtu zdravotnických zařízení, jejich zaměření a fungování. Vymezit lépe roli zdravotních pracovníků, zejména lékařů. Zvýraznit roli pacientů ve vztahu ke zdravotnímu systému, jak na úrovni práv, tak jejich odpovědnosti. Dále rozvíjet debatu o lékové politice. Snažit se eliminovat prostor pro korupci. A mohli bychom pokračovat dále. Je naštěstí realitou, že řada z těchto témat je již dlouhou dobu otevřena a mnoho změn realizováno.
Co říci závěrem?
Vzhledem k faktu, že každý z nás se s největší pravděpodobností dříve či později ocitne v soukolí zdravotního systému, měla by jeho změna k lepšímu patřit k prioritám každého z nás. Je nezbytné, aby se jak zdravotničtí pracovníci, tak pacienti zajímali o české zdravotnictví a snažili se aktivně podporovat jeho zlepšení. Ať již svou přímou účastí, podporou neziskových organizací zabývajících se tímto tématem či zodpovědným zvážením svých priorit a jejich vyjádřením ve volbách.
A na úplný závěr ještě jednu poznámku. Roku 1984 Dr. Lalonde z Kanady popsal a vyčíslil faktory, které se podílejí na úrovni zdraví dané populace. Ve vyspělých státech mají zdravotní služby vliv na zdraví pouze z 15%, naopak životní styl 50%, genetické faktory 20% a životní prostředí 15%. Zkrátka jak za své zdraví, tak za své nemoci, si často zodpovídáme my sami a je nezbytné se mu věnovat zejména mimo zdravotní systém.